MUZEA DESIGNU V DIGITÁLNÍ DOBĚ

Tomáš Fassati. ArtAlk, 28. 12. 2015, KAPITOLY Z TEORIE

Vytváření sbírek designu není zatím v českých muzeích umění příliš rozšířeno. Z 25 ústavů se takové akvizici věnuje jen několik. Jednou z příčin opomíjení byl i způsob vzniku mnoha regionálních galerií, které byly vyčleněny ze všeobecně orientovaných muzeí, jež se z tradice uměleckému řemeslu věnovala a užitou tvorbu si pak ponechala ve svém programu i nadále. Následující období potvrdilo efektivnost společné prezentace obou rovin umění a také se ukázalo, že mimo velká města lze u veřejnosti očekávat spíše vnímání estetiky a pochopení praktických funkcí designu než náročně kódované filosofie volné tvorby. Že tedy design je to, co by mohlo návštěvníka do muzea umění prvotně přivést.

Jak vypadá ve stručném pohledu dnešní česká situace se sbíráním a prezentací designu? Ve vrcholných národních institucích je akvizice jasně rozdělena a Národní galerie již delší dobu formou zápůjček užitou tvorbu ve smíšených expozicích ráda vystavuje. Svébytné historické důvody jen přispěly k prohození dvou sbírkových kolekcí, kdy UP muzeum sbírá z volné tvorby fotografii a Národní galerie z užité oblasti architekturu. Moravský vývoj přál spojitosti umění, což vidíme nejen u Moravské galerie, ale také v Olomouci a do značné míry i ve Zlíně a Ostravě. Česká cesta směřovala k oddělení užité tvorby, proto se např. v Liberci, Hradci Králové nebo v Plzni zabývají designem krajská muzea. Pak zde máme úzce specializovaná muzea např. skla v Jablonci, keramiky v Bechyni nebo třeba knižní kultury ad. Nemůžeme vynechat sbírky designu a architektury Národního technického muzea, které jsou možná i díky obdivu jeho dlouholetého porevolučního ředitele k volné tvorbě zaměřeny více na estetiku, než by se u takové instituce čekalo. Z členů Rady galerií ještě připomeňme WHITEBOX v Kutné Hoře, nové retromuzeum iniciované galerií v Chebu a Muzeum umění a designu v Benešově u Prahy.

Výrazné sbírky designu mají rovněž mnozí soukromníci, jde zejména o motorky, auta a železniční vozidla a pak také podniková muzea zaměřená na jednotlivé značky (Ton, Tatra atd.) nebo oblasti dopravy. Ale zajímavý design 20. století se nachází rovněž u většiny našich kolegů ve vlastivědných muzeích.

Poslední jmenovaná stojí často neprávem stranou pozornosti. Akviziční koncepce vlastivědných muzeí je postavena na komplexní hmotné dokumentaci mnoha činností člověka, v níž vedle esteticky špičkového designu hraje přirozenou roli i produkt designérsky průměrný, kýč nebo čistě technický výrobek bez stylového řešení. Toto spektrum je nezbytné jak pro kvalitní odbornou analýzu sbírkových předmětů, tak pro skutečně funkční vzdělávací programy. Učit o hodnotách estetických kvalit jen pomocí kladných ukázek prostě nelze a seznamovat veřejnost pouze s estetickou hodnotou užité tvorby je dnes zcela vývojově překonané, mechanistické. Pokud při hodnocení nebo ve vzdělávacím procesu dominuje estetická problematika, vede to převážně k jejímu přeceňování jak ze strany muzejníků, tak ze strany návštěvníků, mj. i proto, že kunsthistorická kvalifikace nedává dostatek předpokladů pro analýzy dalších funkcí užité tvorby a týmová mezioborová spolupráce v této oblasti není zatím běžná, naopak je z různých důvodů spíše nevítaná. Vlastivědná muzea mají sice převážně menší předpoklady k estetickému hodnocení designu, ale většinou je naštěstí nepředstírají, na rozdíl od muzeí umění, která s chutí komunikují o praktických funkcích užité tvorby, aniž je dokážou odborně analyzovat.

Svébytné postavení mají technická muzea, která dostatečně odborně sledují praktické funkce sbíraných produktů a mnohdy si dokážou zajistit kvalifikaci i pro estetickou analýzu. Ani zde však nebývá práce s užitou tvorbou dostatečně komplexní, velmi často chybí odbornost sociologická a ergonomická. To platí i pro dnes populární science-parky. V každém případě je přínosné, jak se přístupy jednotlivých muzeí navzájem doplňují, byť potenciál této struktury není dostatečně využit ve vzájemné spolupráci. Jejím základem by mělo být rovnoměrné rozdělení akvizice tak, aby se navzájem nepřekrývala a současně neměla zbytečné mezery. To však není problém řešitelný samotnými pracovníky jednotlivých muzeí, ale buď jejich profesními sdruženími, anebo zřizovateli, počínaje Ministerstvem kultury. K dispozici jsou různé nástroje, od informačních po finanční, záleží jen na míře odpovědnosti zřizovatelů. V této souvislosti je vhodné si všimnout, že při nedávné iniciativě vzniku metodických center Ministerstva kultury pro muzea výtvarné tvorby byl design opomenut, ale následná diskuse dává naději, že chybějící centrum vznikne dodatečně.

Další rovinou potenciálu spolupráce různých typů sbírek designu je využití odborné pestrosti muzeí a její logicky navazující doplnění k dostatečné komplexnosti. Vždyť co může být v dnešní době přínosnější než spolupráce muzea umění, techniky a přírody.

Taková forma myšlení jistě musí zajímat každého pracovníka sbírky designu i zakladatele nových institucí. Nová muzea umění se mohou při práci s užitou tvorbou ubírat buď všeobecně rozšířenou cestou, kdy se metody práce s designem téměř shodují s metodami práce s volným uměním. Jinou možností je navázat na přístup z doby zakládání uměleckoprůmyslových muzeí, kdy sbírky byly více vzorkovnami soudobé produkce než elitními kolekcemi a jejich užití bylo intenzivně provázáno se školami i výrobou.

Nebo je možné se vydat ještě jinou alternativní cestou, jako Muzeum umění a designu v Benešově, kde se výzkum a akvizice podrobily celostnímu konceptu tzv. inteligentního designu [1]. Nejde o digitální produkty, ale o vývojově novější užití tohoto slovního spojení, které charakterizuje design navrhovaný s užitím všech devíti základních typů lidské inteligence.

Jaké bylo poslání uměleckoprůmyslových muzeí v době jejich vzniku? Teoretik designu Jan Michl zdůrazňuje, že i když si tato muzea kladla za cíl vychovávat estetické cítění publika, primární účel jejich sbírek byl praktický a servisní: součástí výuky designérů mělo být studium konkrétních vizuálních, řemeslných, technických a funkčních řešení [2]. Od původního pojetí práce odvedla muzea změna pedagogických metod uměleckoprůmyslových škol s nástupem modernismu, kdy funkcionalistická teorie designu zavrhla potřebu příkladných artefaktů při výuce. Modernismus také při prezentaci volné tvorby směřoval k výstavnímu prostoru formy sterilní bílé krychle, což nezůstalo bez vlivu na prezentaci designu, který se stal víceméně jen vizuálně esteticky vnímaným artefaktem. Michl si také všímá, že při modernistické metodě výuky bezprostřední studium konkrétních produktů z velké míry nahradilo prohlížení jejich fotografií v časopisech a knihách (dnes promítání dataprojektory), což vedlo k drasticky redukované podobě smyslové zkušenosti. Taktilní vjem, reálné vnímání měřítka a hlavně test fungování včetně manipulace chyběly. Toto konstatování vztahující se k počátku 20. století dnes nabývá novou aktuálnost silným rozvojem negativních vlivů, které přináší digitalizace našeho prostředí.

Převažující práce s audiovizuálně zprostředkovanou realitou člověka nebezpečně odvádí do virtuálního prostředí a bere mu schopnost reálně reagovat a hodnotit kvality světa. Přerušení přímého přirozeného kontaktu s produkty a prostředím prostřednictvím všech smyslů vede také k předčasné degeneraci kognitivního systému člověka, která se již v technologicky nejrozvinutějších částech světa začíná projevovat tzv. digitální demencí. Nejen slavný neurovědec Manfred Spitzer [3], ale i mnozí naši odborníci varují před přílišným nahrazováním plnohodnotné přirozené komunikace komunikací digitální.

Od doby, kdy uměleckoprůmyslové školy a muzea fungovaly jako pedagogická společenství, uplynulo zhruba jedno století. Jan Michl připomíná, že kritický postoj k modernismu dodává nyní novou aktuálnost tradiční pedagogice a tím i aktuálnost původní roli muzeí jako sbírek příkladných artefaktů [4]. Není však třeba se vracet o sto let nazpět, ale spíše dále rozvinout tehdejší metody. V akviziční činnosti to znamená získat dostatečně komplexní soubory produktů názorně různorodých kvalit. Jestliže totiž přestane být estetický faktor dominantním pro hodnocení, budeme vybírat produkty vynikající podle různých dalších faktorů. Sbírat pouze produkty po všech stránkách vynikající není ze vzdělávacího hlediska funkční a také ani reálné. Takové produkty existují ve velmi omezeném množství. A také dosavadní jednostranná praxe přiváděla do sbírek množství designu špičkové estetiky, ale nízké efektivity, ergonomie či ekologie.

Druhá výzva k rozvinutí metod leží v samotné vzdělávací rovině. Ať již půjde o běžné návštěvníky, studenty škol designu nebo projektanty z výrobní sféry, čeká edukátory mnohem smysluplnější animace než u volné tvorby. Ta je totiž určena především k tichému vizuálnímu vnímání, při němž slovní komentáře mnohdy snižují soustředěnost [5]. Po všech stránkách oživit produkt designu je naopak velmi přirozené a v podstatě nezbytné. Malba na stěně je živá i bez animace, konvice na čaj nikoliv. Je pravda, že si to u sbírkových předmětů vyžádá některá zvláštní opatření, někdy i pořizování duplikátů, ale s tím je možné si různými způsoby poradit. Nepovrchní animace designu však musí jít dál než jen k běžnému předvádění. Pro hodnocení a srovnávání je třeba jednotlivé vlastnosti produktů objektivně testovat. K tomu mohou sloužit muzejní výukové laboratoře pojímající také stránku ergonomie.

V benešovském Muzeu umění a designu slouží takové laboratoře dvě. Laboratoř vizuální komunikace grafickému designu a laboratoř ergonomie produktovému designu. Navštěvují je i studenti pražských i místních škol. Designéři a architekti z pražské UMPRUM zde mají už mnoho let svá pravidelná laboratorní cvičení, neboť se ve škole takové zařízení teprve plánuje. Obě laboratoře se vedle běžných témat intenzivně soustřeďují na problematiku působení digitálních technologií na jejich uživatele, aby podporovaly takové užívání, které je pro tělo a zejména jeho kognitivní systém méně škodlivé, případně poukazovaly na výhody alternativ digitálních technologií.

Odborně je činnost laboratoře vizuální komunikace podpořena Mezinárodním institutem informačního designu, který má v muzeu svou českou pobočku, a laboratoř ergonomie českou vědeckou společností pro ergonomii. Práci slouží také vhodně budovaný knižní a audiovizuální fond muzejní knihovny.

ARTALK - DISKUSE K REKLAMNÍMU ČLÁNKU NOVĚ OTEVŘENÉHO MUZEA UMĚNÍ A DESIGNU BENEŠOV V ROCE 2018 VZTAHUJÍCÍHO SE K MINULOSTI INSTITUCE

K přečtení na adrese: https://artalk.cz/2018/11/21/mud-solidni-opora-benesovske-kultury/

Jiří David: Jméno Tomáše Fassatiho, který benešovskou galerii, navzdory mnohým na městě v minulosti udržoval v kvalitním režimu, nikde ani nepadlo???! Proč?

Zdeněk Brdek (autor článku): Není to žádný záměr, jen nejsem o předchozích patáliích instituce dostatečně informován, takže jsem se soustředil na současný stav. Rozhodně nerozporuji zásluhy pana Fassatiho.

Jiří David: Pane Zdeňku, nepodezírám Vás z nějakého účelového záměru, jen mne obecně mrzí, že se takto snadno a rychle zapomíná a to i v prostoru umění. Občas se pak nějaká osobnost po desetiletích vytáhne, jako něco unikátního, jako by se za jejího života nic podstatného nedělo.

Tomáš Fassati: Já bych se pana Brdka zastal. On asi nepatří k mladé generaci, a tak má problém se dostat jednoduše a rychle pomocí internetu a zejména dalších komunikačních prostředků ke komplexním informacím o kvalitě práce muzea před nechvalně známým benešovským pučem na radnici.

Pravoslav Flak: To je typická ukázka přenosu českého alibismu mezi generacemi. Nemálo pamětníků české totality 50. let říkalo, že vůbec netušili co komunisté páchali. Dnešní mladí lidé to období samozřejmě nezažili. Je proto velice zarážející a smutné, že pro mnohé z nich etika téměř nic neznamená.

Jaroslava Drncová: Při vší té slávě a veřejném poplácávání při znovuotevření zrekonstruovaného třeba zmínka o tom kdo - kdy - za jakých podmínek ho vybudoval a tím sbírkovým fondem naplnil?

Mirek Novák: Po benešovském převratu na radnici v lednu 2016 je u každé (sebelepší) aktivity zcela nezbytná otázka: Na jakém etickém základu byla vytvořena?

Mirek Novák: Ještě vysvětlení. To, co nedostatečně vyzrálá nová parta vytvořila po roce a půl zbytečně uzavřeného benešovského muzea umění, by stálo za pochvalu, kdyby to dokázali bez mimořádné finanční podpory problematických politiků třeba v sousedním Táboře, kde dosud žádná galerie umění nepracuje. Ale předělat takto systematicky rozvíjené muzeum umění s nepovrchní a netradiční sbírkotvornou koncepcí a mimořádně aktuální vzdělávací vizí, to je úpadek...

Jan Macek: Ona může nás Pražáky taková náhodná dnešní návštěva v Benešově dobře mást. Muzeum totiž působí na povrch poměrně atraktivně. Kdybych ale nedojížděl do Benešova pracovat, tak bych netušil, že muzeum před tím fungovalo na mnohem vyšší úrovni a že po puči na radnici v roce 2016 následovaly "úspěšné" útoky politiků proti řadě subjektů, muzeum bylo jen jedním v řadě. Ve městě se děly i podle komentářů místního Benešovského deníku věci tak nechutné, že to mimořádně aktivizovalo voliče v posledních říjnových volbách a ti se silnou početní převahou nyní vrátili na radnici předchozí poctivé radní.

Šárka Koubová: Kolega mě inspiroval, tak se taky přidám. Benešovské muzeum umění byla pro mě živá aktivita - vedle tradičních oborů fotografie, holografie, digitální tvorba, globální vizuální komunikace, laboratoře designu, experimenta s roboty a virtuální realitou, čítárna s netradičními knihami a časopisy a taky přesvědčivá sociální angažovanost v rámci komunity a intervence do mnoha oblastí městského prostoru. Teď z toho zbylo hodně málo. A navenek je charakteristické i to, že když jdu v podvečer okolo, do tmy mžourá jen jedno přízemní okno. Před tím na fasádu svítil reflektor i chodníková světla, na balkoně byly výrazné poutače a do náměstí zářila přízemní okna coby výkladní skříně s aktuálním designem.

Klára Dask: Při pohledu na fotku s pódiem mě napadá, jakou to chce asi povahu, prezentovat se v médiích s politikem, jehož způsob nástupu k moci i samotné vládnutí voliči nedávno tak přesvědčivě odmítli, že se styděl přijít na schůzi nového zastupitelstva. Pochybnou periodu benešovské politiky historici jistě s odstupem času výstižně zhodnotí. Zatím je zajímavé si v textech o české minulosti všímat slov, která léta 2016-2018 v Benešově také výstižně charakterizují: "režim založený na předstírání", "nelidskost a nemravnost" apod.

Tomáš Fassati: Mirek Novák jakoby 22. 12. reagoval na text Anežky Bartlové z 18. 12. v ArtAlku. Je moc dobře, že Bartlová píše, že spolupráci ředitele Národní galerie s pochybným politikem nelze tolerovat a že to sebevětší prospěch Národní galerie neomluví. Přitom si Bartlová správně všímá, že spoluprací s Babišem si nakonec Jiří Fajt také připravuje stavbu svého osobního pomníku, což je eticky ještě horší. V této souvislosti je sympatické, že si někteří ředitelé galerií a muzeí uvědomili, že žádat o symbolickou záštitu nad svými akcemi politiky bez ohledu na jejich etický profil přináší jejich instituci spíše ostudu než cokoli pozitivního.

Klára Dask: Teď se to dobře zvýraznilo Palachovým výročím. Kolaborace se lží je stejně špatná, ať je za jakéhokoliv režimu, ať je v Praze nebo na malém městě.

Jan Samec, ředitel galerie: Chtěl bych zde vyjádřit souhlas se zasvěceným a skvěle formulovaným komentářem architekta Petra Kováře. Myslím, že k tomu lze dodat jen explicitní přání, aby ti, kdo muzeum založili a dlouhá léta s láskou a odborností pozdvihovali na stále vyšší úroveň, byli v co nejbližší době přizváni zpět - ke spolupráci na dalším rozvoji muzea. A to nejen kvůli svým zásluhám a vyjádření vděku, ale především proto, aby instituce neztratila kontinuitu jak v kvalitě, tak v orientaci. Vznikla by tím velmi důležitá okolnost, že by svou participací v odborné činnosti muzea mohli své zkušenosti, vědomosti a rozhled předat dalším následovníkům.

(Zde je vynechána část diskuse účastníků Filipová, Breburdová, Kovář, Fassati, Jirsa, Koubová, která se dotýkala témat, jež lze řešit seriózně jen při osobním setkání a jakákoliv jiná forma představuje zneužití situace nebo média.)

Lukáš Jirsa, člen bývalé muzejní rady: Z všech komentářů mi přijde nejpodstatnější výstižná otázka: Na jakém etickém základu stojí existence současného benešovského muzea umění?

Výše uvedený text je postojem některých pracovníků muzea, kteří se přiživili na problematickém benešovském politickém převratu, jež zasáhl mnoho městských institucí a mnoho poctivých lidí. Muzeum bylo jen jedno z mnoha. Jiná část pracovníků, z nichž někteří už dnes v muzeu nepracují, si myslí něco jiného, o čem informují lidi po celé republice, kteří se neuspokojili s povrchní a bulvárně pomlouvačnou propagandou započatou dnes již právem odvolanými pochybnými politiky. Tímto se vůbec nezabývám odbornou prací muzea, která je vždy až na druhém místě důležitosti za profesní etikou. 

Nedá mně to, abych na závěr necitoval výstižná slova architektky Janici Šipulové, která se shodují s myšlenkou Jiřího Davida v úvodu této diskuse: Děláme pořád stejné chyby a ničíme to, co minulé generace vybudovaly, abychom to později mohli v rukavičkách očišťovat a prohledávat základy dávného. Zaujetí pro nové umíme občas přehnat. Budovat a přebudovávat, zlepšovat a ničit. To je nám vlastní ve víře v lepší zítřky, vlastní prospěch......

DŮLEŽITÝ ETICKÝ PODNĚT K DOŘEŠENÍ KŘIVD LET 2016-2018 V BENEŠOVĚ

Jiskra, Benešov, publikováno 12.11.2019

Benešovská organizace KDU-ČSL přednesla na schůzi zastupitelstva 27. května 2019 podnět k dořešení křivd, které byly způsobeny řadě občanů města v politicky napjatém období let 2016 - 2018. Podnět byl přijat diskutujícími zastupiteli kladně s vysvětlením, že Rada města se tímto důležitým problémem také již zabývá. Jeden z místostarostů ve své poznámce zdůraznil i jména nejvíce postižených. KDU-ČSL si pak ještě vyměnila upřesňující informace k tomuto tématu při následném jednání na benešovské radnici.

Nyní benešovská KDU-ČSL na základě delší pečlivé diskuse s veřejností, benešovskými spolky i zastupiteli navrhuje uzavřít věc bez zbytečného odkladu před koncem roku. Jde o lidsky citlivou věc, která se běžně řeší bez otálení a odkládání do dalšího období může působit velmi neseriózně.

Jde přinejmenším o poděkování za kvalitní práci benešovským občanům, kteří byli nuceni v uvedených letech opustit svá pracovní místa, případně také o vyslovení lítosti nad stavem, ke kterému došlo a optimálně i omluvu za jednání předchozích politických představitelů města.

Mlčenlivým přecházením minulých událostí totiž může u části nedostatečně informované veřejnosti vznikat dojem, že současné vedení města se s jednáním svých předchůdců ztotožňuje a fake-news očerňující práci poctivých občanů potvrzuje. To je samozřejmě zcela nepřípustné. Nejde přitom v žádném případě o analyzování podrobností minulého období nebo posuzování chybných kroků kohokoliv, jen o dosažení základní lidské slušnosti, k níž patří poděkování a omluva.

Příkladem nám v Benešově může být poslední vývoj na českém ministerstvu kultury, kde podobně jako v Benešově roku 2018 bylo nedávno pod tlakem veřejnosti vyměněno vedení. Nový ministr se pak dokázal za přehmaty svého předchůdce poškozeným nejen omluvit, ale i mnohé jeho chyby napravit.

KDU-ČSL nyní navrhla Radě města konkrétní formy řešení a spolu s veřejností věří, že etický dluh vůči poškozeným benešovským občanům bude do konce roku vyrovnán.

Milan Novotný, předseda benešovské organizace KDU-ČSL

BENEŠOVSKÁ RADNICE OCENILA KVALITNÍ A POCTIVOU PRÁCI ŘADY OBČANŮ

Jikra, Benešov, publikováno 9.12.2019 

"Právem si mnozí stěžujeme na nedostatek slušnosti a politické kultury v českém veřejném prostoru." říká profesor Jindřich Vybíral, rektor pražské UMPRUM, která se také zastávala benešovského muzea umění v nelehkých letech 2016-17 a směrem k vlastní instituci dodává: "Je velmi důležité, aby dlouholetí pracovníci neodcházeli potupně a s pocitem pokoření či nevděku. Přeji si, aby generační výměna v naší škole probíhala důstojně, v co možná přátelské atmosféře, a aby bývalí pracovníci s institucí nepřerušili pracovní ani lidské kontakty." Takového příkladu by si měli vážit lidé v celé republice.

Diskuse, kterou započali letos před prázdninami na zasedání městského zastupitelstva zástupci benešovských organizací, se dala očekávat. Poctivým lidem vadilo, že řada obětavých a pracovitých zaměstnanců, kteří opustili městské instituce v létech 2016-18, se po očistných volbách nedočkala alespoň řádného veřejného uznání své práce nebo omluvy za pomluvy, které zveřejnila některá méně seriózní média.

Odpovědná personální práce je dnes mimořádně důležitá zejména ve sféře nekomerčních institucí, kde nelze pracovníky dostatečně motivovat finančně. Je proto naprosto nezbytné umět oceňovat jejich práci všemi ostatními prostředky, zejména veřejným uznáním. Umět rozlišovat hlubší a dlouhodobé hodnoty práce lidí od rychlých efektů podpořených vnější formou a marketinkem.

Diskusi započatou v létě seriózně ukončilo vedení benešovské radnice na posledním letošní zasedání zastupitelstva v pondělí 2. prosince. Místostarosta Mgr. Zdeněk Zahradníček vystoupil s poděkováním nejen občanům postiženým v předchozím volebním období, ale zabýval se i dalšími jmény, která byla symbolem přínosu pro město v roce letošním. Všichni si oprávněně zaslouží pozornost veřejnosti.

Bc. Petra Orsáková byla redaktorka radničního zpravodaje, který po nesmělém startu pozvedla na atraktivní, profesionální úroveň. Byla iniciátorkou a organizátorkou mnoha kulturních akcí (Velikonoce, Vánoce, S medem za medvědem ad.). Mimořádným způsobem rozvinula zanedbanou turistickou propagaci města, za což získala i některá ocenění. Založila mini-science park Experimenta, vzdělávací zařízení, jaké má jen několik českých měst.

Ing. Alena Pokorná, odborně i organizačně velmi schopná, komunikativní a aktivní vedoucí odd. investic města. Dnes patří mezi výjimky, kterým byl umožněn návrat na své původní místo. Spolu s ní v minulém volebním období opustila stejné oddělení také Ing. Veronika Macková.

Mgr. Miluše Stibůrková. Dlouholetá, velmi úspěšná tajemnice města, které se podařilo zavést běžné kvalitativní standardy do práce Městského úřadu.

Eva Dušková, dlouholetá personální referentka MěÚ vynikala pro tuto práci lidskou vnímavostí a dobrou komunikativností, s jakými se běžně v českých podmínkách nesetkáváme.

Ing. Pavel Khek byl dlouholetým ředitelem Městských sportovních zařízení, která se pod jeho vedením průběžně rozvíjela a vykazovala standardně kvalitní činnost pro veřejnost.

Více postižených pocházelo z benešovského Muzea umění a designu, uznávaného odbornou veřejností po celé republice. Jeho spoluzakladatelem a dlouholetým úspěšným ředitelem byl Mgr. Tomáš Fassati. Po velmi skromných začátcích začalo muzeum postupně sklízet úspěchy zejména v létech 2006-2015, kdy dosáhlo největšího rozvoje a mělo nakročeno do mnoha nových aktivit. V roce 2016 se Fassatimu podařilo ve spolupráci s Ministerstvem kultury uchránit muzeum před likvidačním spojením s komerční organizací. V roce 2017 obdržel jako jeden z šesti ředitelů českých muzeí umění mezi léty 1990-2017 mimořádné profesní uznání Rady galerií ČR za vedení instituce.

Bc. Anna Fassatiová byla spoluzakladatelkou a dlouhodobou odbornou pracovnicí Muzea umění a designu. V posledním období vykonávala náročnou a málo oceňovanou práci zástupkyně ředitele pro věci provozní. A. Fassatiová sice obdržela společně s nejlepšími dvěma pracovnicemi muzea písemné poděkování za mimořádně obětavou a kvalitní práci podepsané předchozími starosty a místostarosty i muzejní radou, ale jeho předání proběhlo neveřejně a média o něm neinformovala.

Ing. Hana Zákostelná byla dlouhodobě působící edukační pracovnicí muzea. Obdržela sice společně s dalšími dvěma nejlepšími pracovnicemi muzea písemné poděkování za kvalitní práci podepsané předchozími starosty a místostarosty i muzejní radou, ale jeho předání proběhlo neveřejně a nebylo medializováno.

MgA. Ondřej Doskočil patřil k nejdéle sloužícím pracovníkům muzea. Na doporučení muzea vystudoval při zaměstnání Akademii výtvarných umění a díky jeho talentu mělo muzeum mimořádně kvalitní grafiku propagace i vydávaných publikací. Pracoval také v rámci videotvorby a podílel se i na vzdělávacích akcích pro veřejnost promítáním krátkých filmů.

Místostarosta Zahradníček připojil také poděkování dvěma ženám, na jejichž práci se předchozí volební období nepodepsalo. Prvou byla Mgr. Věra Dudíková, zakladatelka a dlouholetá ředitelka známého hudebního festivalu Podblanický podzim, který před několika léty ukončil svou činnost. Kvalitní festival, rozsáhlejší než Sukovo jaro, přinášel vážnou hudbu i do malých obcí Benešovska, a byl proto významným vzdělávacím počinem.

Další poděkování patřilo Mgr. Daně Vykoukové, dlouholeté ředitelce Městské knihovny, která patřila podobně jako ředitel muzea umění k nejdéle sloužícím pracovníkům Města Benešov. Provoz knihoven je sice oproti muzeím mnohem jednodušší odborně i organizačně, je však na místě ocenit jeho standardní dlouholetou kvalitu. Pod vedením ředitelky Vykoukové knihovna přešla od okresního k městskému zřizovateli a byla pro ni ukázkově zrekonstruována část objektu bývalého komunistického sekretariátu.

Vedení města se rozhodlo poděkovat také pracovníkům, kteří mu pomohli v nelehké činnosti již v novém volebním období. Šlo o Václava Pošmurného, Ing. Luboše Machuldu, Ing. Luboše Balatu a Mgr. Jaroslava Hrušku, kteří byli pověřeni jako dočasní jednatelé analýzou dosavadního fungování a nasměrováním nové činnosti městských obchodních společností (s. r. o.) KIC a MSZ.

Jak uvedl místostarosta Zahradníček, závěr roku je vždy příležitostí k ohlédnutí se za předchozím obdobím a dává možnost poctivého zhodnocení. Poděkování za poctivou práci benešovským občanům bylo proto důstojným krokem uzavírajícím poslední letošní schůzi městského zastupitelstva. Mělo rovněž dobrou návaznost na začátek roku, který byl také v podstatě počátkem nového volebního období. Tehdy, jak o tom informoval Zpravodaj města, bylo předáno poděkování naopak staronovému vedení radnice. Desítky významných odborníků z celé republiky, mj. RNDr. Jiří Grygar, arch. J. Pleskot, Prof. J. Pelcl, Prof. J. Štreit nebo arch. D. Vávra ad. se podepsaly pod mimořádné uznání starostům a místostarostům pracujícím na benešovské radnici před rokem 2015 za podporu rozvoje Muzea umění a designu, které pod vedením svých zakladatelů postupně dosáhlo v rámci ČR nadprůměrných výsledků.

Ing. Milan Novotný, předseda MO KDU-ČSL Benešov

Před 30 lety bylo založeno benešovské Muzeum umění

Jindřich Štreit, Jiskra, 12.7.2020

Uznávané benešovské Muzeum umění a designu letos slaví třicáté výročí svého založení. Jako člen jeho muzejní rady jsem mohl průběžně sledovat velké množství práce, která si v českém kontextu rozhodně zaslouží připomenutí. Dovolil jsem si proto položit několik otázek jeho zakladateli a dlouholetému řediteli panu Tomáši Fassatimu.

- Vím, že začátky muzea nebyly lehké, více než rok jste bojovali o samotnou existenci a pak jste si museli postupně vytvořit respekt odborníků, aby s Vámi spolupracovali. Co bylo tehdy rozhodující?

Tomáš Fassati: Benešovské muzeum umění bylo zakládáno v dynamickém dění po sametové revoluci, jeho návrh vyšel z kulturní komise Občanského fóra, kterou jsem vedl. Protože regionální instituce tehdy existovaly především pod okresy, tak jsme jeho založení nasměrovali logicky pod Okresní kulturní správu. Ta se ale s předpokladem rušení okresů začala po roce svých zařízení zbavovat. Knihovnu převzal Benešov automaticky, měla dlouhou tradici, my jsme ale museli o převzetí silně bojovat. V porevolučním dění fungovala ale velká solidarita, lidé ještě nebyli rozhádaní. Zažili jsme krásnou podporu ze všech stran, od mnoha osobností kunsthistoriků nebo např. z ministerstva kultury a z krajské galerie, která nám převedla malou sbírkovou kolekci jako základ sbírky. Angažovaly se také benešovské osobnosti, např. Slávka Rýdlová, historik Erich Renner, divadelník Bedřich Nádvorník, knihkupkyně Daniela Bendová, pedagog Jiří Hřebíček, psycholožka Anna Balatová a mnozí další, kteří potom s mimobenešovskými vytvořili podpůrnou muzejní radu, orgán známý ze západní Evropy, který zatím vinou chybné legislativy u nás nikdo nemá. Česká muzea mají jen nákupní komise. V archívu muzea je i přátelsky laděný dopis od tehdejšího populárního poslance Miloše Zemana, doplněný jedním jeho výstižným bonmotem.

Při podpoře všech zastupitelstvo Benešova po vystoupení místostarosty Jiřího Jandače jednohlasně odhlasovalo přijetí muzea pod město, ale dostali jsme roční zkušební lhůtu. Teprve po ní jsme získali definitivní statut, ale materiální podmínky byly těžké. Na rozdíl od nových městských muzeí např. v Trutnově, Berouně nebo v Sedlčanech jsme získali jen jeden mzdový fond, minimální rozpočet a možnost postupné nekoncepční rekonstrukce budovy. V nedalekých Sedlčanech např. investovali do rekonstrukce budovy hned na počátku několik milionů a instituci zabezpečili nezbytným počtem pracovníků, přesto že rozsah její činnosti zdaleka nebyl tak velký, jako náš.

- Zpočátku jste neměli rozvinutu sbírku, na čem jste založili kvalitu činnosti v 90. létech?

Tomáš Fassati: Benešovští zastupitelé byli zvyklí spíše na galerie typu kunsthalle, které dělaly výstavy bez vlastní sbírky a samozřejmě neměly stálé expozice, jež jsou pro vzdělávací proces veřejnosti efektivnější. Pro zajímavost uvedu, že jsme si byli velmi vědomi rozdíly mezi muzei umění a kunsthalle, a proto jsme v Benešově takovou instituci pro vyvážení činnosti také připravovali. Dlouho se však odkládala potřebná rekonstrukce plánovaných prostor v předsálí knihovny a po jejich dokončení se bohužel nepodařilo najít vhodné organizační zabezpečení. Dočasně se proto provozu prostoru nazvaného Městská výstavní síň ujalo naše muzeum společně se ZUŠ.

Z nouze jsme tedy museli zpočátku rozvíjet jiné typy činnosti. Snažili jsme se tehdejší přehnanou módní vlnu vzdělávacích animací vyvážit didaktickými expozicemi, které umožňují pro výtvarné umění důležité tiché individuální soustředění. Odborníci to ocenili a naše publikace o této potřebné alternativě vydala Asociace muzeí a galerií i Rada galerií ČR. Národní galerie pak dlouhodobě instalovala jednu naši interaktivní expozici ve Veletržním paláci a další byla prezentována v pražské Fragnerově galerii architektury.

Ředitel sbírky moderního umění NG Jaroslav Anděl nás inspiroval k založení veřejné laboratoře elektronické tvorby v době, kdy ještě počítače nebyly mezi umělci příliš rozšířené. Benešovští tak měli možnost zkoušet nové metody tvorby v našem muzeu. Souvisela s tím i první veřejná nabídka internetu ve městě. Tato Síť tehdy fungovala jen na akademické půdě a zprostředkovávalo ji ČVUT. Podporu nových technologií jsme si zopakovali v roce 2016, kdy jsme dostali do správy interaktivní expozici "Experimenta", kde jsme rozvíjeli výuku robotiky navazující na naši práci s designem.

A pak jsme se dali na vzdělávání v oblasti vizuální gramatiky. Celý svět dnes spojuje kromě angličtiny také praktická vizuální komunikace, jejiž gramatická pravidla ale učí jn ty neprogresívnější školy. Protože muzea jsou vlastně specializovanými kabinety škol, začali jsme připravovat metody a pomůcky tohoto typu vzdělávání, které jsme zpřístupnili na internetu pod názvem projektu Institut informačního designu.

- Jak vykrystalizovala Vaše vize, kterou jste intenzívně naplňovali až do roku 2017?

Tomáš Fassati: Pozdější propracovaná vize benešovského muzea umění vznikala postupně. Na počátku šlo především o založení v regionu chybějící vzdělávací instituce podle tradičních koncepcí směřujících k poznávání umění. Tyto dnes stále převažující ústavy pracují s automatickým předpokladem, že samotné vzdělávání v oblasti umění je dostatečně přínosné, rozvíjí kreativitu pro všechny obory lidské činnosti a vede k emotivnímu pronikání do tajů života. Pokud takovou práci děláte pozorně nějakou dobu, zjistíte ale, že to tak není. Anebo jen z velmi malé míry. Umění má ale velký potenciál a je naší povinností jej, zejména při současném problematickém vývoji civilizace maximálně využít. Vize orientující činnost se ovšem musí pozměnit. Cílem nemůže být poznání umění, na jehož náhodné různorodé kvality budeme při rozvoji osobnosti návštěvníka spoléhat. Cílem musí být určení konkrétních aktuálních vzdělávacích cílů, k jejichž dosažení budeme používat ne jakékoliv, ale tematicky a kvalitativně vybrané umění.

Během devadesátých let se mnozí myslitelé po celém světě zamýšleli nad dalším vývojem civilizace a nebyl problém z jejich myšlenek vybrat pro vzdělávací vizi našeho muzea opěrné pilíře. Poznávání umění u nás přestalo být cílem, ale stalo "jen" prostředkem k poznávání přírody, společnosti a duchovního rozměru člověka. Při takovém přístupu se jeví otázky slávy, popularity a někdy i samotných jmen umělců jako málo podstatné. Umění se vrací ke své někdejší poctivé službě.

Součástí vize se nakonec stala i důležitá podpora vzdělávání v oblasti tzv. čtenářské gramotnosti. Ta je známou podmínkou, any široká veřejnost lépe rozuměla komunikaci a životě. Říká se, že čtenářská gramotnost je podmínkou fungující demokracie. Toto školní vzdělávání je velmi potřebné podpořit v muzeích umění cílenou výukou v oblasti vyššího typu vizuální gramotnosti, neboť oba typy mají shodné principy práce se sekundárními a terciálními obsahy sdělování.

Podobně jsme se postavili k užité tvorbě. Její přeceňovanou estetickou stránku jsme se snažili vyváženě dorovnat s celým komplexem kvalit designu a architektury. To uděláte nejpřesvědčivěji v návštěvnické laboratoři, kde si mohou lidé design vyzkoušet.

Je třeba přiznat, že realizace takové vize je náročná na zkušenosti, komplexnější kvalifikaci, organizaci a materiální vybavení, takže jsme k potřebným výsledkům dospívali postupně. Vnímaví, neformálně ladění laici i odborníci to ale ocenili.

- Prvotní náplní práce muzeí umění je tvorba sbírky, jak se Vám ji podařilo rozběhnout bez dostatečného rozpočtu?

Tomáš Fassati: Jednak jsme měli štěstí na dárce, které jsme snad podnítili charakterem naší činnosti, jednak jsme zvolili koncepce a obory, které nebyly tak závislé na financích. V našem akvizičním programu od počátku dominoval grafický design, který sice sbírá kdekdo od vlastivědných muzeí až po Uměleckoprůmyslové muzeum, my jsme však zvolili poměrně komplexní záběr vztažený k praktickému životu, což je užitečné pro vzdělávací činnost. Když pracujete vedle soudobé malby či plastiky s grafickým designem typu novoročenky, navštívenky, pohlednice, vstupenky, jízdenky, orientačního systému, kalendáře, knižní úpravy, plakátu či samolepky, široká veřejnost k tomu má blízko a muzeum pak slouží jako konzultační místo pro kvalitu osobních či podnikových objednávek vizuální prezentace. Tvorbu orientačních systémů s námi konzultovaly instituce z celé republiky. Sbírka grafického designu vznikala téměř zadarmo, speciální spoluprací vznikaly velmi zajímavé kolekce, např. mezinárodního filmového plakátu díky partnerství pořadatelů MFF Karlovy Vary.

Po roce 2000 započala intenzívní akvizice produktového designu, opět charakteristická komplexním záběrem. Pro názornost vzdělávání je skutečně užitečné vytvářet stejně tak kolekce na pohled obyčejných maličkostí, jakými jsou třeba elektroinstalační součástky, jako kolekce slavných značek formovaných světoznámými designéry, k jakým patří třeba produkty Apple. Tady nás praxe vedla k postřehu, že je nejvyšší čas koncipovat veřejné sbírky jinak než soukromé, které si mohou dovolit hluboké specializace a různé libůstky. Veřejné sbírky se musí snažit dokumentovat veškerou tvorbu, čehož odpovědná koordinace je věcí ministerstva a vytvářet základnu pro dostatečně komplexní vzdělávání.

Akviziční činnost v oboru designu je závislá na postupně budované zkušenosti a partnerských vztazích, což j know-how, které se nedá nahradit ani zaplatit. Měli jsme štěstí, že s námi spolupracovali špičkoví čeští vědci jako Jan Rous, Jiří Šetlík, Jana Pauly nebo Jiří Hulák.

- Dosáhli jste ale také výrazných výsledků v akvizici volné tvorby, mj. fotografie.

Tomáš Fassati: Na volnou tvorbu jsme si z finančních důvodů původně moc netroufali a přes moji dlouhodobou zkušenost z galerie fotografie jsme si nebyli jisti, zda toto médium bude pro veřejnost mimo velká kulturní centra dost atraktivní. Nakonec nás praktický vývj mile překvapil.

Díky Magdaleně Juříkové z Národní galerie se nám nejdříve začaly nečekaně množit dary od sochařů, na jaké jsme z finančních důvodů původně ani nepomysleli. V polovině 90. let jsme připravili několik rozsáhlejších výstav našich žijících fotografů, kteří se ve vztahu k mému dlouholetému působení v Galerii F rozhodli k darům, jež postupně vytvořily poměrně rozsáhlou kolekci. Tu nám pak sběratelé pomohli doplnit o práce z předchozích období od vynálezu fotografie až do 40. let 20. století. Toto technické médium nás za účelem vzdělávání podnítilo také k vytvoření malých mezinárodních kolekcí videotvorby a holografie. Akvizice obou posledně jmenovaných médií se u nás rozbíhá dodnes velmi nesměle, což je škoda.

Koncem 90. let dar větší kolekce grafiky od Jiřího Šetlíka podnítil mnohé uznávané české autory k tomu, že nám své práce také věnovali. Jediná oblast, která zůstávala stále stranou, byla česká malba. Samozřejmě jsme nemohli pomýšlet na akvizici z historie, ale nakonec nám větší pochopení zřizovatele po roce 2015 umožnilo vytvořit sbírku současných českých malířů alespoň v malých formátech v takovém rozsahu, že jsme měli dobrý pocit zadostiučinění. Potvrdili jsme si jej srovnáním s přírůstky jiných tuzemských muzeí umění, o kterých pravidelně referuje časopis Art and Antiques.

- Sbírka má být v muzeích prezentována především trvalými expozicemi, což bez ohledu na módní výkyvy platí dodnes. Budování expozic navázalo na intenzívní akviziční činnost po roce 2005, jak probíhalo a kam dospělo?

Tomáš Fassati: Nejprve se nám podařilo vytvořit expozici "Kresba a grafika osobností českého umění 20. století". Je to takový vzdělávací základ, jehož sestavení by mělo být povinností v každém regionu. Pravdu mají historici umění, kteří říkají, že při prohlídkách výstav staršího i soudobého umění má mít divák k dispozici trvalou možnost srovnání s tvorbou osobností.

Pak jsme se rozhodli v rámci stále nekončící diskuse o vytvoření národního muzea fotografie vytvořit alespoň stálou expozici historie české a slovenské fotografické tvorby. Vznikla tak první stálá instalace tohoto médi u nás, která zůstala i po vzniku expozic v dalších městech nejrozsáhlejší a přitahovala nám návštěvníky nejen tuzemské, ale i zahraniční. Byla specifická technicky, rozhodli jsme se pro netradiční adjustaci umožňující jemnější vnímání jemných polotónů fotografie. Na rozdíl od mezinárodní konvence stavějící především na vymezených originálových technikách obsahovala také velmi různorodé pozitivní technologie.

Obě uvedené expozice mohly veřejnosti nabízet velmi rozsáhlé soubory díky doplnění výsuvnými zásuvkovými systémy, užívanými v některých muzeích. Kromě nich vznikly i malé smíšené expozice volné tvorby, plastiky jsme instalovali také na dvorku muzea a produkci našich sochařských sympozií po celém městě.

Vinou nedostatku prostoru v muzejní budově jsme měli stálé expozice i na dalších místech města. Např. v piaristické koleji ukázku z krásné sbírkové kolekce ilustrovaných biblí nebo komplexní pohled na dílo benešovského rodáka architekta Otokara Novotného. Zřizovateli jsme posloužili také tvorbou stálých expozic věnovaných historii města.

Rozrůstající se akvizice designu si začala říkat také o svou trvalou instalaci. Vyhověli jsme nejprve provizorním způsobem. V nově zrekonstruovaném suterénu a přízemí jsme dočasně nainstalovali ukázkové ochutnávky z jednotlivých kolekcí a systematicky připravovali definitivní řešení, které si žádalo delší přípravu a finanční prostředky. I tak stačily expozice designu kolem roku 2015 přitáhnout pozornost odborných médií jako třeba DeSignum, Ateliér nebo publikace ExPozice z pražské UMPRUM.

- Kolem roku 2015 jste díky předchozímu úsilí i zvýšené podpoře zřizovatele zažívali zlatá léta rozkvětu, ale některé vaše projekty jste již nestačili dokončit, o jaké šlo?

Tomáš Fassati: Byť jsem dlouhá léta prohlašoval, že na výši rozpočtu příliš nezáleží, potěšilo mě, že po 25-ti letech činnosti jsme se konečně začali dostávat na materiální úroveň podobně velkých ústavů v podobně velkých městech. Rozvoj před tím již podpořilo také větší uznání naší práce vedením radnice za starosty Petra Kouby, místostarostů Romana Lajperta a Jaroslava Durase, tajemnice Miluše Stibůrkové a vedoucího odboru Jiřího Hřebíčka. Následně po nástupu nového týmu starosty Jaroslava Hlavničky jsme začali mít i prostředky nákup do sbírky a přibyly mzdové fondy.

Vzkvétající akviziční činnost si žádala vybudování seriózních depozitářů, jež jsme odstartovali v piaristické koleji. Po odstěhování sbírkových fondů z hlavní budovy byla připravena nejen rekonstrukce stálých expozic, ale i vzdělávacích laboratoří. K jejich projektování se mi podařilo přizvat špičkové české designéry interiérů - Studio Olgoj Chorchoj a Studio Prof. Petra Babáka, neboť jde o mé kolegy pedagogy na UMPRUM. Pan starosta nás pak mile překvapil zpracovanou studií nového výstavního pavilonu pro design.

Připravených projektů bylo hodně, namátkou třeba náhrada sochaření na každoročním sympoziu tvorbou v tuzemsku velmi chybějící sociální reklamy nebo každoroční malý festival počítačových her, který by podpořil v této oblasti lepší rozlišování vizuálních kvalit i psychologických rizik veřejností.

Nových nápadů je vždy dost, ale u paměťových institucí je mnohdy důležitější vyrovnaně udržet kontinuitu zejména akviziční činnosti, což může být u specializovaných oborů velmi náročné.

Připravil Prof. Mgr. Jindřich Štreit, Slezská univerzita Opava